Václav Vydra, legenda české divadelní scény vystoupil na Vodním hradě Lipý v komedii Blbec k večeři. V rozhovoru pořízeném při této příležitosti se rozhovořil o svých koníčcích, vztahu k divadlu i o významu svobody.

Pro někoho je to možná překvapení, ale jedním z vašich koníčků je střelba. Dokonce jste se jednu dobu věnoval disciplíně, která se jmenuje parkurová střelba. Věnujete se jí stále?

Střelbě se příležitostně věnuji stále. Já jsem tedy střílel hlavně trap a skeet, ale v poslední době mě známí párkrát vytáhli na parkurovou střelnici, takže se dá říct, že se věnuji i tomu.

S ohledem na vaši vášeň ke koním, zájem o historii a střelbu mě napadá myšlenka. Kdybychom přistoupili na existenci reinkarnace, myslíte, že jste byl v minulém životě spíše indián nebo kovboj?

To si opravdu nejsem jistý. Moje sympatie jsou více méně na straně indiánů, když se na to podíváme historicky, měli to dost složité. Ale ta doba byla nesmírně složitá a z dnešního pohledu se to dá špatně posoudit.

Měl jste možnost vyzkoušet si různé role napříč žánry, je nějaká role, kterou jste ještě nehrál a rád byste to napravil?

Vlastně není. Prošel jsem si rolemi různých žánrů, jsem více méně spokojený a už bych to tak nechal. Samozřejmě moje působení je spíše v komediích, protože si to tak publikum žádá. Lidé chtějí vidět něco veselého, spíš než vážné hry. Takže v pár vážných hrách nebo tragédiích jsem také hrál, ale dlouho se neudržely, takže musím přiznat, že tomu jsem se nemohl věnovat tolik.

Je naopak nějaká role, od které, ač ji máte rád, byste si dal na nějakou dobu pauzu? Například abyste se mohl věnovat něčemu novému?

Momentálně bych řekl, že ne. Takové role samozřejmě byly, ale tam bych si ani nedal pauzu, ale prostě s nimi skončil.
Byly dvě komedie, které jsme nedávno přestali hrát, ale to bylo proto, že o ně po kovidu nebyl zájem. Takže jsme s nimi radši skončili.

Pocházíte z herecké rodiny, herectví se věnovali oba rodiče i váš dědeček. Hodnotili někdy vaše herecké výkony? A od koho chvála nejvíce těšila?

Nehodnotili, to se ani snad nemá. Chodívali se na mě dívat, ale to bylo ze začátku, protože moji rodiče zemřeli v počátcích mojí divadelní kariéry. Musím ale přiznat, že od mámy mě těšila pochvala moc. Od táty samozřejmě taky. Ale máma viděla těch představení víc. A když jsem se jí ptal, co se jí líbilo, tak mi to nechtěla říct, protože bych se prý na to pak příliš zaměřil a už by to nebylo ono.

Pro vás je svoboda velmi důležitá, je nějaká hodnota, která vám přijde podobně významná?

Asi zdraví a štěstí, ale to jsou hodnoty, které jsou v podstatě neovlivnitelné. Zatímco tu svobodu bychom si měli bránit zuby nehty. Já si opravdu myslím, že svoboda má velkou cenu, a smysl. Samozřejmě to předpokládá, že ji lidi nebudou zneužívat. Ne nadarmo se říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Takže je to spojeno s velkou mírou tolerance a pochopení ze všech stran. Vždy je to otázka určitého kompromisu, jde o to, do jaké míry je ten kompromis snesitelný pro tu či onu stranu.

Myslíte, že vám význam svobody vštěpila už rodina, nebo jste k němu dospěl časem sám?

Neuvědomuji si, že by mi nějak vštěpovali touhu po svobodě. Je ale pravda, že rodina člověka hodně ovlivní, takže předpokládám, že život s rodiči mě tímto směrem formoval, i když třeba nevědomky.

Autor: Karen Doležalová