Na Vodním hradě vystoupila začátkem srpna slavná česká zpěvačka Aneta Langerová, s kapelou a smyčcovým triem. Svým výběrem skladeb přinesla koncert plný fantazie a snění a učarovala všem přítomným.

Přinesla Vám tvorba alba Dvě Slunce nějakou novou zkušenost? Měla jste možnost vyzkoušet něco, co jste předtím nedělala?

Třeba psát písně o časoprostoru, kterých je v albu několik. Nebo jsem si vyzkoušela psát v úplné samotě v horách, což mi přineslo větší poznání sebe samé.

Album Dvě Slunce jste si v podstatě nadělila k narozeninám. Je něco, co byste si ráda nadělila k těm příštím?

Příští rok budu slavit dvacet let na hudební scéně, takže si nadělím několik koncertů. A to jak s kapelou a smyčcovým triem, tak, doufejme, se nám podaří, aby to na konci roku vygradovalo koncerty s filharmonií. Na to se těším moc, protože to je jedinečný zážitek, mít za sebou takové hudební těleso.

Jako jedna z nejznámějších českých celebrit jste pod velkým drobnohledem, jak kritiků, tak posluchačů. Je nějaká kritika, která Vám udělala radost?

Mám ráda, když odborná kritika zmíní nejen samotné písně, ale i aranže, protože na nich pracujeme s Jakubem Zitkem společně a snažíme se vždycky přijít s něčím novým, nebo najít ke každé písni originální zvuk. Nebo když jakákoliv kritika pochválí muzikanty kolem mě a ocení jejich práci.

V rozhovoru pro Heroine jste uvedla, že jste se za ty roky naučila rozpoznávat co Vám svědčí a co ne, nebo jak si v životě nastolit rovnováhu. Je ještě něco, co byste se ráda naučila?

Těch věcí je spousta, ani nevím kde začít. Od různých technických dovedností, co se zpěvu týče, nebo chodit dřív spát, abych měla více energie na ten zpěv. Jenže to nejde moc kombinovat, protože tvořím hlavně v noci. Ráda bych se naučila na nějaký nový nástroj. Třeba na harfu, ale to je velmi složité. Nebo nějaký specifický nástroj, který vytváří hodně specifický zvuk.

Tvoříte písně spíš pro sebe, s tím, že svoje posluchače si najdou, nebo je tvoříte spíše pro diváky?

Hodně tvořím hudbu, podle toho, co ze mě vychází. Nevím, jestli je to pro mě, já cítím, že to je spíš tak, že ta hudba mnou prochází určitým způsobem a já ji jenom sděluji dál.  Každý na tomhle světě jsme něčím ovlivňováni, ta energie námi nějakým způsobem proudí a každý ji vyjadřuje jinak. Někdo sepíše knihu, někdo vymyslí divadelní představení, já tvořím písně. Takže bych řekla, že jsem takový mezičlánek.

Vaše písně mívají velmi osobní prvky, nebojíte se někdy posluchačům tolik odhalit?

Nebojím se, protože to přichází přirozeně a s tím nemůžu moc dělat, protože kdyby to nebylo osobní, tak by to ani nemělo cenu dělat. Myslím, že to lidi spíš spojuje. Jestli někdy v budoucnu obdržím od někoho osobní ránu, tak to mi starost nedělá, protože vím, proč to dělám. Já jsem důvěřivý člověk.

Vaše kariéra se rozvinula velmi brzy ve vašem životě. Nepřijde Vám někdy, že jste přišla o normální mládí? Nemrzí Vás to?

Trochu mě ta ztráta soukromí mrzela už na začátku, protože jsem spoustu normálních věcí nemohla dělat. Respektive mohla, ale byla jsem pod takovým drobnohledem, že to spíš nešlo. Tehdy pro mě běžný život skončil a začal nový, který přinesl mnoho pozitivního, ale všechno má svou daň a nelituju toho. Čím jsem starší, tím je to lepší. A už mám taky větší nadhled.

Autor: Karen Doležalová