ROZHOVOR SE ZUZANOU KRONEROVOU

Tento měsíc jsme měli možnost zpříjemnit si konec října tragikomedií Gin Game. Pódiu tentokrát kralovala výborná dvojice Zuzana Kronerová a Dušan Sitek. Paní Kronerová ochotně věnovala část svého času před vystoupením tomuto rozhovoru.

 

Četla jsem citát, který mluvil o tom, že šanson není hudba, ale styl života. Souhlasíte s tím?

Já myslím, že je to pravda, pokud mluvíme o šansoniérkách jako byla Edith Piaf, Hana Hegerová, Juliette Greco a dalších. Já se za zpěvačku nepovažuji, šanson je pro mě drama. Měla jsem to štěstí, že jsem v šansonovém klubu Jaroslava Bednárika mohla účinkovat. Doporučil mi šest fantastických šansonů s krásnými texty několika slovenských autorů. To byla krásná spolupráce. Nedávno jsem měla možnost zazpívat nádherný šanson, který napsal Jiří Suchý. Psal jak hudbu, tak text a jmenuje se Blázen a dítě. Je to šanson neveselý, ale velice dramatický až apelativní.

 

Jaká je podle Vás klíčová ingredience při vaření sympatického člověka?

Ona je to otázka chemie, to člověk prostě nějak cítí. Ale kdybych to měla nějak popsat nebo charakterizovat, tak by to musel být člověk, který se druhému člověku dívá zpříma do očí. Nemluví jenom o sobě, ale zajímá ho i co trápí toho druhého a co si ten druhý myslí, umí naslouchat, měl by být empatický. Myslím, že to už jsem vypočetla mnoho dobrých vlastností. Jo a měl by být pravdomluvný, to by bylo fajn.

 

Jezdíte s divadlem vystupovat i do ciziny?

Ano někdy. Česko už, tedy u nás slovenských herců, nikdo nepovažuje za cizinu a jezdíme sem rádi. Diváci se nám vždycky odvděčí velkou vroucností a přízní, až jsme z toho dojati. To samé se stává, i když přijede české divadlo na Slovensko. Já jsem teď rozkročená mezi Česko a Slovensko a stává se mi, že i v pražském divadle hraji ve slovenštině jako hostující herečka.

 

Všimla jsem si, že na spoustě fotek máte výrazné barevné brýle. Máte nějaké oblíbené brýle nebo jiný extravagantní doplněk, který ráda nosíte?

Já jsem si říkala, že bych strašně ráda nosila brýle. A neměla jsem si to takhle v dětství nebo v mládí přát, protože se mi to splnilo. Na tenhle módní doplněk jsem, jak se říká, kápla až po Něžné revoluci, kdy se na trhu ze západu začaly objevovat barevné brýle. Moje první barevné brýle byly zelené s tenkou obroučkou. Po nějaké době pak přišly ty výrazné červené, které jsou teď už v podstatě můj charakteristický znak. Dokonce mi říkali na Slovensku, že takovýmhle výrazným červeným brýlím se začalo říkat Kronerky.

 

Někde jste prohlásila, že jste se již v začátcích své herecké kariéry těšila, až budete moci hrát zralé ženy. Užíváte si to tak, jak jste si to představovala?

Samozřejmě, i když některé americké herečky, zejména Meryl Streep, tvrdí, že není dostatek rolí pro takovýto věk. Ale já ji vidím pořád v něčem hrát, takže si myslím, že trochu přehání. Samozřejmě to není taková plejáda rolí, jako když jsem byla mladá. Ale já jsem si zakázala toužit po nějakých konkrétních rolích a on mě osud odměňuje tím, že mi vždycky něco zajímavého přihraje.

 

Na chvíli si představme, že je vám nabídnuta reprezentativní pozice v kultuře. Například ředitelka filmového festivalu nebo ambasadorka slovenské kultury, ať už v oblasti filmu nebo divadla. Přijala byste? A měla byste nějaké podmínky?

Takovéhle nabídky už jsem dostala a na některé jsem dokonce kývla. Nikdy to ovšem nebývá pravidelná funkce, ale funkce čestná. Například jsem ředitelkou divadelního festivalu Nová dráma a jsem patronkou filmového festivalu Inakosti, česky Jinakosti. To je festival zaměřený na problematiku LGBT komunity. A pak z věcí, co už patří do oblasti charity, jsem patronka slovenské části nadace Rozum a cit. Na Slovensku spolupracuji s ochranáři tím, že svojí tváří pomůžu přitáhnout pozornost na nějaký problém ohledně ochrany přírody.

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR SE ZUZANOU KRONEROVOU
Menu