ROZHOVOR S JAKUBEM SLACHEM

Pokud máte rádi komedie, určitě vás v kulturním programu potěšilo představení Caveman, známé svým humorným pojetím mezilidských vztahů.

 

Koho nebo kde byste strašil, kdybyste byl duch?

Snad jenom sám sebe. A i to bych dělal nerad. Přijde mi, že jsme si to sami vymysleli. Že ti duchové vlastně strašit nechtějí a ty jejich projevy jsou vlastně volání o pomoc.

 

Psal jste si ve škole taháky?

Vždycky. Na vysoké už byly asi nejlepší. Ale přijde mi, že v tom se projevuje chyba vzdělávání. Studenti si myslí, že potřebují tu jedničku, aby byli bráni vážně a pak se ji snaží získat ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Někdy od třeťáku na vysoké škole jsme si pak taháky postupně dělat přestali a šli jsme do zkoušek jenom s tím, co jsme si pamatovali z hodin a z učení.

 

Na co se vyplatí počkat si?

První mě napadlo na lásku. Ale je toho velká spousta. Počkat si, až ten druhý domluví, na jaro, rozhodně se nedá vybrat jenom jedna věc.

 

Kdybyste mohl vydat zákon, který by každý musel dodržovat, o čem by byl?

Hodně už je v desateru. To jsou moudré zákony. I když mně se příčí i to slovo zákon. Třeba by se mělo na školách více meditovat a člověk by měl prohlubovat svůj osobní duchovní život. Potom člověk sleví z těch všech materiálních věcí.

 

Co byste si přál stihnout před padesátkou?

To vůbec nevím. Nejspíš naučit se víc žít v přítomnosti, méně se zlobit na své okolí i sám na sebe. Srovnat si to v hlavě. Možná ještě jedno dítě.

 

Na koho s vděčností vzpomínáte?

Upřímně si nikoho nevybavím, pokud někdo takový je. Měl jsem je všechny rád. Ale snažím se moc na ně nevzpomínat. Trochu mám teď se vzpomínáním problém. V mládí nám vtloukali, jak si musíme vážit předků, ať byli jakýkoliv. Takže se s tím snažím nějak vypořádat, ale snažím se žít hlavně v přítomnosti.

 

Na jakou otázku byste chtěl znát odpověď?

Kdo jsem? Jaké to je zažít bezpodmínečnou lásku? Kdy se na nikoho nezlobíte, chápete je. I to, co potřebují. I když já si nakonec myslím, že to člověk zažije. Těším se na to, až umřu a zjistím odpověď na tu klasickou otázku: „Jak to vlastně je?” Možná se strašně zasměju.

 

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR S JAKUBEM SLACHEM
Menu