ROZHOVOR S DANEM BÁRTOU

Před nedávnem vystoupila v Kulturním domě Crystal známá funková kapela J.A.R.. Toho jsem využila a těsně před představením jsem pořídila krátký rozhovor s Danem Bártou.

 

Měl jste někdy nějakou přezdívku?

Neměl, vždycky to byly spíš zkomoleniny příjmení. Bártič nebo jiné blbosti, ale že by mi někdo říkal třeba Sýkorko, tak to ne.

 

Kdo přišel s názvem kapely?

Víte, já vlastně ani nevím. Když jsem přišel do kapely, název už byl vymyšlený. Myslím, že se na nějakém večírku dohodli, že tohle by bylo přesně to ideální jméno. A že to vystihuje podstatu jejich duší a integrit.

 

Je nějaký hudební nástroj, na který byste chtěl umět hrát?

Pokud by to byl nástroj, se kterým bych vystupoval na pódiu, tak nejspíš trumpeta. Pokud bych skládal písně a byl bych autor, v tom případě bych si vybral kytaru a piano. A v případě, že bych si měl vybrat podle toho, co by se mi líbilo, tak bych si vybral bicí. To je taková moje srdcová záležitost.

 

Je nějaká slavná nebo i méně známá kapela, se kterou byste si chtěl zahrát?

O tom jsem upřímně nikdy nepřemýšlel. Já takhle neuvažuju. Nejdu večer spát s tím, že bych snil o tom, s kým bych si jednou chtěl zahrát. Spíš bych si chtěl zahrát s kýmkoliv, s kým zrovna hraju. Kdybych si ale měl vybrat, asi by to byla Annie Lennox. Stejně tak jsem si kolikrát zahrál s lidmi, které jsem do té doby neznal osobně a výborně jsme si sedli. To se mi stalo například s Dominikem Millerem nebo Bobbym McFerrinem.

 

Co děláte, když máte při vystoupení okno?

Většinou to spíš přiznám, někdy drmolím blbosti a snažím se srovnat myšlenky tak, abych se zase chytil u části textu, kterou už si pamatuji. Párkrát se stalo, že jsme měli okno jako celá kapela a museli jsme začít znovu. Ale je lepší to přiznat, než se tvářit, že se nic neděje a být pak tak trochu za šaška. Přeci jenom, to se může stát každému a lidé to většinou pochopí.

 

Když ve volném čase relaxujete, nebo se věnujete nějaké činnosti, na kterou se nemusíte plně soustředit, jakou hudbu u toho posloucháte?

Žádnou. Když poslouchám hudbu, tak jedině aktivně. Kdy sedím a věnuji se jenom té hudbě. Hudbu jako kulisu nemám rád, protože se na hudbu chci plně soustředit. A poslouchání nějakých naprosto jednoduchých až primitivních skladeb mě spíš rozptyluje. Když ji poslouchám tímhle způsobem, tak jedině v autě, když si naladím rádio. Na kterém ale stejně poslouchám hlavně mluvené slovo a písničky pak většinou vypínám.

 

Když přišla na vaši skladbu Bulhaři stížnost od bulharského velvyslance, brali jste to jako problém, nebo jako určitou formu ocenění? Vždyť vlastně můžete říct, že vaši skladbu poslouchal i zahraniční velvyslanec.

Já myslím, že jsme si z toho hlavně dělali legraci. My jsme taková parta, kterou to spíš rozesmává. Hlavně jsme si říkali, že je dost vtipné, jak někdo může brát takovou jasnou satiru doslovně a vážně. Což je v dnešní době bohužel spíš pravidlem než výjimkou. Co se týče humoru a nadsázky, tak těm se v dnešní době bohužel moc nedaří, ale snad se to brzy zlepší.

 

Pamatujete si na svoje školní léta? Na nějaké zážitky, na které jen tak nezapomenete?

Těch bylo mraky, ale to je spíš vyprávění na školní sraz. Ale pamatuji si, jak jsme se někdy ve druhém nebo třetím ročníku na gymplu snažili s kamarády zapůsobit na holky. To jsem většinou před biologií vymontoval z modelu hlavy skleněné oko s gumovou hadicí, která symbolizovala oční nerv. Za ten oční nerv jsem to držel a do toho skleněného oka jsem zpíval, jako by to byl mikrofon. To byly krásné časy.

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR S DANEM BÁRTOU
Menu