ROZHOVOR S CAVEWOMAN

Po úspěšném představení Caveman do Jiráskova divadla dorazilo i představení Cavewoman v provedení skvělé herečky Daniely Choděrové. 

Plánujete dopředu nebo spíš improvizujete? 

Jak kdy. Já si něco naplánuji, třeba, že někam chci jet a pak, až kolikrát na poslední chvíli, vzniká kam, jak a za jakých podmínek. Ale když už se rozhodnu, že chci někam jet, tak potřebuji znát styčné body. Potřebuji vědět, že se tam dá půjčit auto nebo jakým jazykem se tam domluvím, ale pak už tomu dávám volný průběh, protože se to stejně často mění a plánovat něco dokonale nemá úplně cenu. Takže já spíš improvizuji, s tím, že mám nějaké záchytné body. 

Je něco, co podle vás stojí za to vidět na vlastní oči? 

Někomu to možná přijde patetické, ale odpovím narození jakéhokoliv živého tvora. Východ a západ slunce...vlastně všechno. Všechno, co člověk zažije, stojí za to vidět na vlastní oči. 

Co vás vaše práce naučila? 

Zbytečně se nestresovat. Do všeho, co dělám, dát sto dvacet procent a když to nevyjde a já vím, že jsem udělala, co jsem mohla, tak se svět nezboří. 

Věříte na štěstí? 

Štěstí je podle mě životní názor nebo úhel pohledu. Všichni to štěstí máme, někdo ho vidí, někdo ne. Někdo si ho umí užít a někdo ne.  

Vždycky to může být horší. 

Kdybyste byla pověřena založením a vedením muzea s tím, že veškeré náklady by byly hrazeny, na jaké téma byste ho zaměřila? 

Nejspíš na přírodní jevy, jako je polární záře. Fenomény, které člověk nemůže nijak ovlivnit, ale může je zachytit na fotografiích, obrazech, videích nebo jiných záznamech. 

Je něco, čeho by člověk neměl litovat? 

Člověk by neměl litovat žádného svého rozhodnutí. Měl by se ovšem snažit rozhodovat tak, aby svých rozhodnutí později nelitoval a aby to bylo jeho rozhodnutí a mohl si za ním stát. 

Co je na životě krásné? 

Rodina, přátelé, barvy, hudba, film. Takové ty hezké drobnosti, na které se často zapomíná. Nejvíc jsou to však rozhodně zážitky. Ty jsou na životě to nejkrásnější. 

 

Autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR S CAVEWOMAN
Menu