ROZHOVOR: IVAN HLAS

V amfiteátru v České Lípě vystoupil dvacátého třetího srpna populární zpěvák Ivan Hlas. Při té příležitosti si našel čas i na krátký rozhovor.

O vás je známo, že už jste vyzkoušel celou řadu zaměstnání. Kdybyste si na jeden den mohl vyzkoušet jakékoliv povolání, jaké by to bylo?

Z těch nových nevím. Ale kdybych si měl vybrat nějaké, které už jsem dělal, chtěl bych být na den knihkupcem. To mě velice bavilo a rád na to vzpomínám.

Je mezi knihami, které jste četl, nějaká, která vás opravdu zaujala?

To je velice těžká otázka. Když jsem dělal knihkupce, museli jsme mít přečtené všechny knihy na skladě, abychom mohli poradit lidem, co chtěli doporučení. A těch výborných knih bylo opravdu hodně. Pokud bych ale měl říct konkrétně, tak asi Na východ od ráje. To je skvělá kniha a rozhodně doporučuji na přečtení.

Zjistil jsem, že dávám přednost knihám před filmem. Někdy se zajdu podívat do kina na film, který je natočený podle knihy a stává se, že se mi vůbec nelíbí.

Na jakých kapelách jste vyrostl?

Já jsem začínal hrát koncem 60. let. V té době bylo plno originálních kapel a umělců. Ať už to byly Troggs, Beatles nebo Animals. Kdo mě později oslovil, byl Bob Dylan. Začínal sám s kytarou jako já a později to opravdu dotáhl k dokonalosti.

Povedlo se vám v průběhu roku něco, na co jste opravdu hrdý?

Napsal jsem každému vnoučeti k jeho čtvrtým narozeninám básničky. Mají je zarámované a až budou starší tak si je snad i přečtou. Ale taky když se vrátíme z hraní a člověk si uvědomí, že pořád ještě dokáže dobře dělat, co ho baví. To se potom dostaví velká hrdost

Je nějaká činnost, která vás baví a chtěl byste se v ní zlepšit?

Chtěl bych se zlepšit v tom, co dělám. Jak v muzice, tak ve psaní. Ale hlavně v tom, jak být dědečkem, protože mám moc rád svoje vnoučata. V nich právě vidím tu čistotu, která ve světě tolik chybí.

Hrál jste ve studentské kapele The Mice. Koho napadlo ji založit?

Tomu se ani nedá říkat studentská kapela, spíš žákovská kapela. S nápadem na její založení jsme přišli já a můj kamarád Tonda Fridrich v sedmé třídě. Tehdy jsme si připadali dospělejší, ale těžko říct, jestli to tak opravdu bylo.

Jste s bývalými členy stále v kontaktu?

Ano jsem. Hlavně s Tondou se vídám poměrně často. A u ostatních vím, kde jsou. Bohužel, z nás všech se hraní věnuji už jen já. Což je škoda. Měli jsme například opravdu skvělého kytaristu. Ale on nebyl úplně týmový hráč, takže s žádnou kapelou nevystupuje.

Od září začíná období tanečních. Chodil jste do tanečních?

Možná to bude znít překvapivě, ale já jsem do tanečních chodil rád. Na tehdejší dobu jsem tančil poměrně dobře. Navíc jsem měl štěstí, že kam jsem přišel, tam vznikla dobrá parta lidí. I když to nebylo kvůli mně.

Já si dokonce pamatuji, že nám na prodloužené hrála živá kapela a my jsme se jich zeptali, jestli si můžeme půjčit jejich nástroje. No jo, byli jsme docela drzouni (směje se). Ale po domluvě nám je půjčili a my jsme měli možnost zahrát tam nějaké vlastní skladby.

 

autor: Karen Doležalová

ROZHOVOR: IVAN HLAS
Menu